Včera jsme ujeli 1300 km. Ráno jsem toužebně natáhla psací kalhoty a přes maily a telefony řešíme s Magdalénou naši novou seriálovou hrdinku. Pořád ji nevidíme. Ostatní figury nám už jdou a baví nás, ale té hlavní pořád něco chybí a my nevíme co. Odbíhám jen prát a vybalovat tašky, jinak jsem doma k ničemu.
Den před odjezdem jsme si ještě střihli dost náročnou túru po útesu. Nejdřív jsme si říkali, že se jen podíváme, jak ta cesta vypadá, pak jsme se kousek vydali … a nakonec už nebylo cesty zpět. Měli jsme špatné boty, s sebou Stelu (žádné jiné dítě jsme nepotkali), já bez ortézy, slunce na mě pražilo, a opalovací faktor mého krému s číslem 50 se ukázal jako naprosto nedostatečný. Navíc nám během cesty došlo pití. Plakala jsem. Ivan se Stelou mi přenechali poslední dva hlty coly s vodou (ano, čtete dobře, na túru jsme si vyrazili s půlkou lahve ředěné coly, kterou pijeme na pláži), ale kdybych věděla, že do cíle (první hospody) je ještě hodina a půl příkrého sestupu po několika stovkách přírodních schodů, tak brečím nahlas.
Nicméně – ty výhledy na moře a pocit poté – nádhera!
Moc takových zážitků ve sbírce nemám.
Na památku jsme si vyfotili zaprášené boty.
Myslím, že tahle příhoda je pro nás typická.
Přesně takhle my žijeme.
Střemhlav.
0 Responses
Jo…nejúžasnější pláč na světě, když je pro CO!I když to někdy člověk zjistí až PAK!Zdravím a mávám z Irska!Mezi čtením časáků,samozřejmě!
Zdravím, jak se znám, tak bych vyrazila v žabkách:-)Té příhodě se směju, protože to máme stejně, žijeme střemhlav. Žádný z našich držkopádů nás zatím nezastavil a asi ani nezastaví, neplánujeme, improvizujeme a bez adrenalinu to neumíme. Úspěšnou aklimatizaci ve smutných a nabručených Čechách.
My už zvolnili, to bude tím stářím…máte můj velký obdiv …jo a ty boty jsou dokonalé, rozhodně nehrozil ukopnutý palec…uchránili vás od hodně velkého breku :o)
Úf, tak mě nejvíc zaujala ta kola… To je pekelný, vážně :)! Jestli to bylo fakt jen s touhle tekutinou, tak je to přímo heroický výkon!