Od čtvrtka jsme na chalupě. Přijeli jsme do mínus dvou stupňů v chalupě, takže první den jsem psala v bundě a čepici. Ale jak ta zima jiskří myšlénky! Přemýšlím taky o vašich komentářích, mailech a vůbec rozhovorech, které vyprovokal Kryštofův odjezd. Vyvstaly z toho dvě základní teze: Je ve světě lépe dětem z milujících rodin nebo těm, které se musely odmalička se životem prát? Kdybych byla mou kamarádkou Bárou, autorkou Šťastného blogu, jistě bych to dala do nějakých zajímavých souvislostí a našla k tomu i trefnou studii ze zahraničí (zdravím tě, Báro!). Mám to štěstí, že žiju v rodině, kde se mají všichni rádi. Kam jen oko dohlédne a mysl zabrousí, nikdo se nepomlouváme, nezávidíme si, pomáháme si a rádi se vidíme. Co se týče mého manželství, nikdy jsme před dětmi neprobírali věci, které se týkají jen nás dvou. Takže musí mít zákonitě dojem, že žádná krize mezi jejich rodiči nikdy neproběhla. Je to pro jejich život dobré? Nedávno mě šokoval kolega, který mi řekl, že jeho dcera mu nevěru ještě neodpustila. Zůstala jsem v němém úžasu. Ačkoli jsme docela liberální rodiče, do mého soukromého života je dětem houby. Soudit mě – na to jediné prostě nemají právo.
No a v tomto ukrutně přátelském prostředí vyrůstal i Kryštof. Zřejmě i proto jeho slečny, kterými nás od svých patnácti zásoboval, často zůstávaly bydlet u nás, ačkoli tradice spíš velí, že se bydlí u slečen. Kromě jedné jsme všechny fakt měli rádi. A bylo nám společně hezky.
Byla naše (ne)výchova dobrou průpravou pro život? Nejsem si jistá. Každopádně máme ještě jeden pokus. Se Stelou.
0 komentářů
Zdravím tě, Lucie! Tím zamyšlením nad dětmi ze šťastných a nešťastných rodin jsi mi připomněla dvě moje kamarádky – sestry, které znám od dětství. Jejich rodiče byli a pořád jsou ti nejlepší rodiče a manželé, jaké jsem snad v životě viděla. Byli taková ta velká (mají ještě nejmladšího bráchu), hlučná, někdy rozhádaná, ale přesto dokonalá rodina. No a myslím, že obě dvě z toho dodnes těží, že – přesto, že samozřejmě taky procházejí různými životními turbulencemi – vždycky uměly kdekoliv a s kýmkoliv vytvořit útulný domov. Jo, a co je důležitý – připadá mi, že třeba narozdíl ode mě nemají tak velký strach, že se jim život může totálně pos…t. Prostě jim připadá, že to vždycky nějak zvládnou, i když třeba ne úplně perfektně.
Myslím si, že děti z nešťastných rodin jsou pro další život v nevýhodě-bojovat od dětských let se strachem, se stresem a o lásku rodičů, to není žádná výhoda. Sama vím, že se nikdy nezbavíte toho strachu-jak píše Bára, že se může všechno totálně pos..t. Štastná a milující rodina je to nejvíc, co se dá dětem dát.. a ukázat jim reálný život-jak se pohádat a zase udobřit, jak řešit problémy… Pavlína