Tři sta měsíců

Zajímavou shodou náhod jsem dnes zjistila, že přesně před 25 lety jsem se seznámila se svým mužem. Byla sobota, chodila jsem do čvrťáku na gympl, rodiče mě po dlouhém přemlouvání pustili do vyhlášeného libereckého nočního klubu na diskotéku. A tam byl ON. S jinou. Domů už jsme šli spolu. Pak svatba, garsonka u rodičů, první dítě, devatero stěhování, moje vysoká škola a druhé dítě. Plus zážitky na pětadvacet seriálů. Co vždycky převážilo všechny průšvihy – je to, že se Ivan staví k životu čelem. A taky jeho humor. Občas je to sice smích skrz slzy (mé), ale jo … beru.
P.S. Ta japonská snídaně do postele je od Stely.

0 komentářů

  1. Toto leti, vid Luco :-). Ale do Hute a Na bastu jsi chodila uz driv :-))) Pozdravuj Ivana!

  2. Jasně, že chodila! A hned bych zase někam šla. 🙂
    Od koho mám pozdravovat?

  3. To opravdu gratuluji vám oběma!!! Japonská snídaně mi připomíná můj ječmen,který piju. Doufám, že ta tvoje tak hnusná nebyla! 🙂

  4. Tohle bych taky jednou chtěla napsat. Ale já mám "za sebou" jen 8 měsíců z těch vašich 300. A už teď to nevidím růžově. Vera

  5. Radit nemůžu, sama kolikrát tápu. Ale intuice je dobrej rádce. I když jsou situace, kdy byste ji nejradši zadupala … protože funguje. Nevím, jak mužům, ale ženám ano.

  6. No hadej…s kym jsi chodila pred Ivanem…vyjimecne i na Bastu….J.Š. 🙂

  7. Jsem si to myslela! Čau! Kdybys včas nezdrhnul … mohla jsem psát o tobě. 🙂

  8. Prd sis myslela 🙂 Proto jsem zdrhnul,aby jsi o me nepsala 🙂 I kdyz Mudr. Sebkem se obcas vytahuju 🙂 . Neozivis me?? 😉