Syndrom pyžamových kalhot

Čím víc se zaplňují pláže a
stoupá venkovní teplota, tím častěji se u mě objevuje syndrom pyžamových
kalhot. Ráno vstát, vyčistit si zuby, donést si kafe k počítači a psát.
Dovolená je pro mě ideální i k tomu, abych zjistila, že mám svoji práci
hrozně ráda. Líbí se mi tu, moc, ale nebudu strádat ani doma.
Navíc, jak se tu rozhlížím, už
začínám vidět i chyby. Stačí strávit pár hodin na pláži nebo v plážovém
baru a vidíte, že bledé tváře a těla leží, zatímco ty tmavé se jim snaží prodat
nějaké zboží. Včetně černošských mamin, které nesou své dítě v šátku na
zádech. A šikmooké chůvy se tu starají o děti movitých Italek. Není mi
z toho lehko.  Pak, že jsou si
všechny rasy rovny …

Pozítří domů. Čeká tam na mě
spousta práce. Hurá.

0 Responses

  1. Ten povzdech mi připomněl náš loňský pobyt v Itálii. Hráli jsme si na pláži a blížil se k nám nějaký černoch s tretkami, naše holky oči v sloup a prý: "Proboha, už jde zase Nanohu."
    "Vy se s ním znáte, jak víte jeho jméno?" ptám se jich překvapeně, ale místo aby mi odpověděly, tak se řehtaly na celé kolo.
    Černoch došel, postavil přede mnou plato s náramky a začal:"Češi? Na nohu, na ruku, na nohu, podívej…!"
    Nanohu je prostě na každé pláži 🙂

  2. Lucie,v po dorazil balíček.Moc děkuji!Už čtu jak divá!Přeji štastnou cestu domů a užijte si poslední chvilky blaha!

    1. Ahoj, tak to jsem moc ráda, že je na místě! A díky za hezký komentáře, už jsme doma a vybaluju!

  3. A v centrech měst zase nakaždémkroku Indové s růžičkami. Nebo si mladí lidé vydělávají nehnutě jako socha – Svobody třeba. Těžká práce.