Tento týden máme home office. Nejraději sice píšu, když jsem doma sama, ale i v tandemu už jsme zvyklí. Já píšu „miluješ mě, miluji tě“, Ivan „jako nátěr na ocelový mostník navrhuji …“. Ve stejný okamžik se na sebe podíváme. „Dáme si kafe?“ Nebo řekneme stejnou věc, která se nedala odhadnout dopředu. Dneska už dvakrát. Splynutí duší? Spíš měknutí mozků. Občas ze sebe máme i strach. „Co ví o mně ten druhej?“
Jinak jsem ráda, že už je leden. Definitivně jsem si potvrdila, že vánoce mě baví jen do Štědrého dne, pak bych to střihla rovnou do ledna. Být to ve scénáři. Jenže není. Takže naskočí divný stav podobající se depresi. Kvůli mé práci jsme museli odřeknout pobyt u moře a desetkrát denně jsme si na to vzpomněli. Loni jsme třeba byli na Kanárech, cestovali jsme po ostrově a byli jsme šťastní a veselí. Vlastně jsem této vzpomínce věnovala i svůj úplně první příspěvek na tomto blogu.
Loni touto dobou:
0 komentářů
Dobrý večer paní Lucie, holt to umíte popsat prostě nejlíp, ten stav po vánocích, který já nazývám depkou. Naštěstí už je po a jedeme dál. Mějte se krásně Margit
P.S. s manželem to mám cca taky tak, ale někdy mě to trochu děsí … chápete?…moc zdravím 🙂
Rozumím. A nebojte! Tohle zděšení je celkem v normě. 🙂