Včera Stela napsala filmovou povídku. Filmovou proto, že se nezdržuje literární vatou, ale rovnou popisuje situace, takže při čtení vám hned naskakují dějové obrazy. Myslím, že takhle píšu i já. Říkali mi to u přijímaček na famu. Mám prý filmové vidění. Tenkrát jsem ovšem netušila, co to znamená (teď jsem na tom o chlup líp). Prostě jsem psala tak, jak je mi to přirozené.
Stela napsala povídku o smrti. O tom, jak zemře malá holčička a její starší bratr jí v tom nedokáže zabránit. Brr. Ten příběh má ale neuvěřitelně fungující stavbu, pointu a dokonce se spirálou vrátí zase na začátek, odkud se začal vyprávět. Byla jsem z toho skoro v šoku. Takhle psát jsem se učila na vysoké škole. A Stela to vymrskne ve čtvrté třídě. Se spoustou chyb, ale pravopis se dá naučit. Já jsem v něm chyby nikdy moc nedělala, a přesto jsem na gymplu dostávala na vysvědčení z češtiny trojky a čtyřky. Moje vlastní zkušenost mě naučila nebrat školy svých dětí moc vážně. Přesněji řečeno – vůbec vážně. Každá škola je brzo zapomenuta a nastoupí život. Jen se nenechat moc otrávit a jít za svými sny!
Je to příjemný pocit, když děti takhle šokují, že ano. Ty dvě poslední věty by měly viset na hodně velkých plachtách ve všech pedagogických školách 🙂
Som si vydýchla !