Odjela jsem na pár dní na chalupu psát. Sama. Nejde mi to. Potřebuju se navrtat do nových postav a v duchu si s nimi popovídat, rozebrat je a porozumět jim. To doma v normálním provozu nejde. Aspoň ze začátku ne – dokud ty postavy nejsou moji kamarádi. Pak už umím žít napůl v realitě a napůl s nimi ve scénáři. Takže to vypadá například takto: vařím večeři, současně hraju se Stelou prší a v hlavě zpracovávám scénu divokého sexu, která musí být napsaná tak, aby se dala vysílat od osmi. Takže z divokého sexu je nakonec svlečené rameno (nikoli vinou mojí fantazie).
Ale tohle si můžu dovolit, až když ty postavy znám a bydlí se mnou.
Zatím jsme ve fázi namlouvání a já cítím, že kvůli tomu, že jsem je nestvořila já, tak jsou mi cizí a nejradši bych s nimi nebydlela. Ale nedá se nic dělat, budu je muset adoptovat. Aspoň se snažím jim přišít něco, co v původním námětu není, ale já bych je jinak neměla ráda.
Tohle vidím, když sedím na zápraží v křesle. A slyším ticho, ze kterého po dvou dnech samoty bolí uši. Už když vjíždím do Kokořínského údolí, tak se ve mně rozhostí štěstí. Nezáleží na mém rozpoložení, na počasí, na ničem … prostě se mě jak na povel chytne. Pes se v autě vzbudí a čeká, kdy už ho vypustím. Projedeme ještě pár ostrých serpentin a jsme v ráji.
0 komentářů
Ten Váš soukromý ráj, Lucie, Vám tak trochu závidím. Už jen ten pohled na Váš výhled mě pohladil po duši a napadlo mě, že bych si ho zvětšil a pověsil na zeď. Má něco msgického…
Mirek