SESTRY VÁLOVY

S lednem mám problém. Nesnáším ho. Dřív mě chytala divná nálada už po Vánocích, takže jsme se každý rok snažili někam odjet. To pomohlo. Loni jsem o Vánocích měla covid, letos virózu. Takže jsem řešila choroby těla, ne mysli. Silvestr už docela zvládám, říkám si, že je to běžný všední den. Nový rok s velkým N nesnáším. A pak se to ještě víc rozjede.

Chce se mi hrozně někam utéct, ale nemůžu.

Seberozvojové roztleskávačky nepomáhají, nejsem schopná se do ničeho aktivně pustit. Dělat něco doma mi taky nejde, včera jsme vyměnili pár žárovek, neb nám zvedli elektřinu na trojnásobek. Nemáme to vychytaný. Stejně jako všechno, co děláme. Jsme takoví intuitivci.

Jediné, co mi pomáhá, je kultura. Ve čtvrtek dopoledne jsem byla na výstavě v GASKu v Kutné Hoře, kde je retrospektiva díla sester Válových. To mě úplně spolklo. Strávila jsem tam spoustu času a jenom na sebe nechala umění působit (jak říkají v příručce). Je to síla.

Knihu už jsem měla zakoupenou předem, sepsala ji Marcela Pecháčková, jedna z našich nejlepších novinářek, které dělají rozhovory. Jezdila do Kladna za Jitkou Válovou, která své dvojče přežila o 13 let. V noci jsem pak hned knihu Byly jsme dvě hovna ve vysoký trávě přečetla.

Zítra ráno jedu do Snídaně s Novou, taxi přijede v 5.30, to snad ani nepůjdu spát, protože bych se nevzbudila. Usínám nejčastěji kolem druhé. V pátek do Liberce volit. Po zajímavých rozhovorech, které jsme vedli se Stelou (a potažmo mladou generací) budu volit Petra Pavla. Nejen proto, že jako jediný z velké trojky není provázaný s byznysem.