Melbourne, Jean Paul Gaultier

Nevím, jak to dělají vícečlenné rodiny, když my i ve třech
máme problém se dohodnout, kam se půjdeme podívat. Ivan si chce většinou
prohlížet olympijská a světová sportoviště, Stela krámy, já chci do galerií.
Takže jsme v neskutečném pařáku absolvovali prohlídku a přípravu kurtů na
Australian open, který začíná za týden a Ivan už se nestihne jít podívat na žádný
zápas, což byl jeho sen. Tak aspoň rozdělaným plotem vniknul přímo do areálu a
my se Stelou jsme jen trnuly, kdy nás někdo vyhodí. Ivan ovšem nadšen, musela
jsem ho několikrát vyfotit u různých cedulí, no tak jo.

Se shopováním Stela opět ostrouhala, ještě jsme za ten měsíc
nikde nebyli, ačkoli mám několik tipů na výborné outlety. Spíš se obávám, že
nedovezeme nic  ani  rodině, protože nám připadá, že všechno se dá
koupit i u nás. Chtěla jsem si pořídit něco na sebe, ale pravda je taková, že
pořád točím dokola dvoje kalhoty a čtyři trička. Jedno už má na břiše dírky.
Zbytek kufru je nepoužitelný. Nejsem schopná si ani zaběhnout do obchoďáku pro
základní věc. Vždycky si říkám, že se příště polepším, ale nikdy mi to nevyjde.

Událostí roku je tu retrospektivní výstava Jeana Paula
Gaultiera a to se kupodivu líbilo i mému muži. Jen Stela měla ten nejotrávenější
výraz ze všech. Kromě nádherných šatů a kostýmů, jsou tu fotky z jeho
života, promítají se ukázky filmů, ke kterým dělal návrhy kostýmů a spousta
dalších zajímavostí. Na obličeje figurín jsou z diaprojektoru promítány
tváře, takže to vypadá, že jsou živé – mluví, zpívají … nic podobného jsem
ještě neviděla. Občas jsem nevěděla, jestli se dívat na figuríny nebo
návštěvnice výstavy, které nehledě na věk, krásu, figuru … vypadaly naprosto
úchvatně!

Melbourne je kulturním městem, nejsou zde pláže a lidi místo
k vodě chodí za kulturou. Polovina běžné populace tu vypadá jako umělci,
kdežto u nás i umělci vypadají jako běžná populace. V tom vidím naprosto
zásadní rozdíl. Tady je opravdu na co/koho se dívat!