Dnešní den trávím hodně času v baru, kde jedině chytnu
připojení. Už si tu na mě zvykli. Nechytám slunce, které je zadarmo, neplavu
v bazénu, který je zadarmo, ale aspoň piju nápoje, které jsou taky v ceně.
Momentálně mám třetí vermut se sodou. Lahodné. Dopíjím a půjdu si pro čtvrtý.
Docela slušné skóre na dopoledne, skoro bych mohla soutěžit s endéráky. Ivan
se Stelou jsou v aquaparku, to já bych nepřežila. Hrátky ve spojení
s vodou a sluncem mi nejdou, naopak z nich má můj organismus a kůže
šok. Jdou mi jen hrátky se slovy. Pokračuji tedy ve svém dojmopisu.
V Solléru
jsme se při nedělní cestě zastavili úplnou náhodou. „Co si takhle dát cortado
v nějakým místním zaplivaným baru s atmosférou?“ láká mě můj muž. Cortado je v podstatě místní piccolo
s mlékem, na kterém jsme oba závislí a v hotelu ho nemají ani za
peníze. Takže po snídani někam běžíme ukojit naši závislost. Skvělý je, že je
společná. Že se tím vzájemně neobtěžujeme. Nejhorší na manželství je, když toho
druhého něčím obtěžujete. Třeba tím, že vůbec jste. Takže jsme zaparkovali na
kraji městečka a pak už jenom žasli a žasli. Vrátíme se sem. Třeba na jaře,
abychom neměli pocit, že se musíme koupat
a opalovat. Že je trestný jen tak být. S těmito
pocity já vlastně bojuju odjakživa, stačí mi, že slunce a moře vidím. Nemusí m
v jejich programu nutně účinkovat. Sollér je městečko na severu, nad sebou
má hory, pod sebou moře. Obojí vidíte zároveň. Jezdí tady otevřený vláček,
který vás za dvacet minut dopraví krajinou k přístavu. Ale taky můžete
odjet jiným krásným vlakem do hlavního města, kamkoli … chci jet kamkoli! Taky
tu mají galerii, kde jsou kresby Joana Miró (správně bych asi měla napsat
Miróa, ale nelíbí se mi to) a keramika Pabla Picassa. A spousta jejich fotek.
Nemohla jsem se odtud utrhnout, fotila, takže se této galerii budu věnovat
ještě s láskou v samostatném příspěvku. Ale asi až doma, budu si to
chtít připomenout. Městečko je
krásné, úzké uličky a místní obyvatelé bydlí za vysokými dveřmi, za kterými je
pak rovnou otevřené okno do domácnosti. Nahlíželi jsme dovnitř, ale styděli si
vyfotit cizí život. Za jedním oknem
seděla babička a pletla. Chtěla bych být babičkou v tom okně a plíst!
0 komentářů
tak fotka panenky vystrčené z vlaku mě dostala:-)) Fotky s jídlem beru vyloženě jako provokaci! Radši foť ty domky a kdyby se ti podařil i nějaký úlovek interiéru – zejména pak jídelny,byla bych blažená:-D Co se týče tvého přání být babičkou a plést, myslím, že jsi tomu blíž než kdokoliv z nás, protože si to umíš vymyslet a určitě i napůl žít souběžně se svým skutečným životem.Tak se tam neobtěžujte! Snad jedině vstát z postele a užívat si dovolenou!!A.