Moje nejčastější vzpomínka z dětství je ta, že stojím pod skokanským můstkem a klepu se zimou. Můj tatínek byl totiž většinu svého života reprezentačním trenérem lyžařů, nejčastěji sdruženářů (to jsou ti, co skáčou i běhají na lyžích) a skoro celou zimu nebyl doma. Jezdil po soustředěních, závodech, ba i olympiádách. Takže abysme ho aspoň někdy v zimě viděli, museli jsme se za ním vydat buď k můstku nebo na běžecké tratě.
No, nepotatila jsem se. Ani moje sestra ne. Jsme střeva k pohledání. Ale zato máme místo medailí zlatou povahu po naší mamince, která je veselá, vtipná a možná ještě dneska dokáže tančit a zpívat na stole (do téhle dokonalosti jsem já ale nikdy nedorostla).
Tátovi i Kryštofovi se zdálo, že jsem tu zveřejnila málo opravdu horských fotek, tak pro ně aspoň ještě pár dalších.
Náš penzion Alcialc
Výhled z balkonu, okna, ale i postele
Passo Valparola
Výhled do Passo Gardena
Lanovka vede na Lagacio, 2778 m, odtud se musí sjet dolů, Italové
to prezentují jako zážitek, to teda byl, viz níže
Nejdřív to vypadalo na pohodičku, později se ukázalo, že jsou to jatka. Sjezdovka byla spíš cesta, neupravená, se šutry, lyžaři do sebe vráželi, nebylo kam uhnout, přes hodinu jsme se snažili prostě ujet (sjet) pryč. Hromadné pády nebyly výjimkou. I já jsem upadla (můj jediný pád zde). Bylo to tak strašné maso, že lidi hromadně nadávali, pro jednoho kluka musela přijet sanitka. Byla to moje nejdražší jízda, za skoro 50 Eur (denní jízdenka) jsem si sjela jen tohle a zbytek dne jsme strávili zničení v hospodě.
0 komentářů
jízdu nezávidím, ale fotky jsou nádherné.