Génius průměrnosti

Včerejší odpoledně-večerní stav duše NIC MOC. Přetahovala jsem ze starého notebooku některé ladem ležící scénáře, poznámky a nápady. Tuhle činnost nemám ráda, protože mě vždycky rozesmutní. Je velký rozdíl mezi tím, co si píšu pro sebe, a tím, co ode mě chtějí televize nebo producenti (pokud vůbec něco chtějí). Vládne génius průměrnosti. A ta průměrnost je tak slaboduchá, že dřív se tímto slovem označovala určitě hluboká podprůměrnost. Když neopakujete stará klišé a vymyslíte něco nového, tak se to ze začátku sice všem líbí, ale později začnou couvat, protože divák je přece silně konzervativní. Takže napsat dnes třeba seriál bez doktorů, tragických nehod, nemocí a úmrtí, je téměř nemožné. Nedávno jsem byla na besedě se studenty scenáristiky na famu, kteří mou prací zjevně opovrhovali. A to je dobře. Člověk si aspoň ve škole musí myslet, že bude psát jako Tarantino, než ho přejede náklaďák českých zapařených kreativních producentů a rumunských investorů. Takže jsem svou nespokojenost vrhla účelně na zahradu a dvě hodiny rvala plevel jako divá. Kdo jste u mě loni viděli dvoumetrové bodláky (samozřejmě efektně ladící v celé kompozici zahrady), tak letos už si nebudu vymýšlet, že to je záměr. Všechny se je snažím vytrhat, i když rostou jak šílené. A na závěr sladká tečka: vlastní jahody. V kombinaci s vlastní mátou může vzniknout báječné jahodové mojito, které umí nejbáječněji Kryštof. Jenže večer nebyl doma. Takže jsem bilancující večírek optimisticky zakončila na terase tenkou cigaretkou a kanárským rumem. Olé!