Co čtu já

Děkuji mockrát za spoustu tipů na dobré knihy (a těch není nikdy dost). Já jsem narychlo vytáhla z knihovny pár nejvěrnějších knížek z posledních let, které mám opravdu ráda a měla jsem s nimi zásadní zážitek.
Moje nejoblíbenější spisovatelka Marguerite Durasová vás možná nebude bavit, jsou to hodně zápisky o psaní jako takovém, o tvorbě, ale i o myšlení, se kterým se hodně ztotožňuju. Čtu si to znovu a znovu, potřebuju to. Ovšem její román Milenec je skvělý. Mám ho i jako film a za smutných dlouhých večerů si ho občas pustím.
Hanu Fouskovou jsem objevila asi před třemi lety, je to spisovatelka, básnířka a malířka, žije ve vesničce pod Ještědem, sama, a je velmi těžké s ní komunikovat. To, že se podařilo vydat její dvě knihy, je hlavně zásluhou J. Typlta, který se snaží starat o to, aby jí škodiči nerozkradli všechno, co má, aby vůbec přežila … Jen v časopise jsem četla ukázku z jejího rozsáhlého autobiografického románu Schizofrenička a strašně si přeju, aby ho opravdu jednou vydala. Pro mě učebnice života, lidství.
Rok perel je nejlepší lesbický román, jaký jsem kdy četla, taky mě nadchnul.
Co pomíjí od Mii Farrow jsem taky četla několikrát, hluboké, upřímné, důležité. To samé jako Cesty života od její herecké kolegyně Liv Ullmann.
Kniha, kterou jsem nečekala, že vůbec přečtu, je Čekání na Lina čínského autora Cha Ťina, který žije v USA. Nadlouho se stala mým favoritem. Líčí příběh čínského lékaře, který má dlouholetou milenku, ale nemůže se rozvést, protože v Číně k tomu musíte mít velmi závažný důvod. Sedmnáct let svůj poměr skrývá, téměř z toho zešílí, jeho milá taky. Manželka nakonec s rozvodem souhlasí, pak to zase vezme zpátky … konec je velmi nečekaný. Kromě příběhu je hrozně zajímavé vykreslení prostředí, ve kterém se všechno odehrává. Někdy jsem měla pocit, že je to předminulé století, ne současnost. Štěstí, že nežijeme v Číně.
… a venku je zase krásně!

11 názorů na “Co čtu já”

  1. Dnes balíček z knihkupectví Kosmas za 2100 a už zase nakládám do košíku…
    Čekání na Lina asi musím mít.
    Barbara Gordon je také má oblíbená. Mám ji i jako audioknihu. Ty mne mimochodem smiřují s tím, že existují domácí práce. Utratím za ně určitě víc než za čistícií prostředky.
    Rok kohouta je také moje milovaná a zásadní kniha.
    V této společnosti jsem si vzpomněla ještě na jednu "životní" a doporučuji – Jan Balabán – Zeptej se táty.

  2. Já čtu dneska poslední den skripta(snad) a zítra hurá na státnice. A pak po dlouhé době kniha. Už skoro ani nevím jak to vypadá. Jen se bojím abych si ji ze zvyku nepotrhávala zvýrazňovači:D Nemáš typ na něco oddechovějšího a pokud možno aby se to netýkalo výtvarného umění, architektury nebo sochařství?

    1. Lucie Konečná

      Tak to přeju hodně štěstí, Peťko!!! Po vypjatých situacích vždycky sahám po jakýchkoli povídkách Ivana Krause. Fungují 100%!

  3. Doufám, že budou okomentovány i ostatní knížky. Takovéhle osobní recenze jsou pro mne nejvzácnější a nejvíc se podle nich rozhoduji, takže moc děkuju, opět!

    1. Lucie Konečná

      Ještě tam je: Tančím tak rychle, jak dokážu – o scenáristce a režisérce, která se díky návalu práce dostane na psychiatrii a píše o tom deník jako součást terapie, to mě strašně baví, lidi v mezních situacích.
      Rok kohouta – autobiografický román Terezy Boučkové, která adoptovala dva Romy a oni jí udělali ze života peklo – všechny knížky Bpučkové jsou pro mě naprosto zásadní, tento ještě krok před nimi
      Nesnesitelná lehkost bytí (Kundera), mám tuhle knihu v několika vydáních, láska. I když Kundera nesnáší své překlady do češtiny, pro mě je to i od překladatele mazlení se s každým slovem. Velký čistý příběh lékaře a jeho žen.

Diskuse uzavřena.