V pátek krize. Nestihla jsem vůbec nic napsat, bolel mě zub a před sebou jsem měla vidinu tří hodin v autě, než se dopravíme do Jeseníků, kde jsme měli sraz s partou (scházíme se jednou za rok, vždy na podzim). Seděla jsem před skříní a byla jsem tak paralyzovaná, že jsem nemohla mluvit a během půl hodiny jsem si byla schopná zabalit jen jedno náhradní tričko a kartáček na zuby (bez pasty). Cestu v autě jsem prospala. V Jeseníkách už dobrý. Moc dobrý. V sobotu celodenní túra. Sice není zrovna ideální ji absolvovat s přetrženým křížovým kolenním vazem, ale když vás přátelé zásobují svými životními příběhy, koleno jde skoro samo. Dozvěděla jsem se tolik nových věcí o ženách, mužích a jejich (ne)společných dětech, že mám zase rok z čeho brát (psát). Děkuju všem a slibuji, že vaše soukromí je pro mě totéž jako lékařské tajemství. Tož za rok!
Všechny macechy nejsou macechy!
