Tak hlavně jsme šli na Krištofa Kinteru. Sleduju ho už 20 let, kdysi byl hostem Noci s Andělem, pro kterou jsem psala scénář. Od té doby jsem několikrát byla na jeho výstavách. Baví mě. Před 11 lety jsem o jedné jeho výstavě napsala příspěvek Fascinace modrou igelitkou a následně další příspěvek Záchvat smíchu. Když to shrnu, líbil se mi jeden jeho obraz a můj táta mi ho vyrobil a poslal. Viz fotka níže. Skvělý, jak tu mám všechno zaznamenané.
I tentokrát byla výstava skvělá, ideální je dojet výtahem do nejvyššího patra DOXu a pak scházet dolů. My měli s sebou babičku (90), je to sice čiperka, ale výtah je výtah. Všechno se nám líbilo, kolikrát jsme se opravdu hodně zasmáli. Ale když vezmu další 2 výstavy, které tam probíhají (vlastně 3), tak musím říct, že ty mě překvapily daleko víc. Zasáhly. O tom napíšu níž, pod fotky.
Další výstava byla Tomáše Měšťánka, kterého jsem do té doby neznala (už nežije), ale zasáhla mě syrovost jeho obrazů. Co žil, to maloval. Je skvělé, že k výstavám už patří i dokumenty o umělcích, které jsou jejich součástí. Spoustu věcí totiž dořeknou a návštěvník (já) pak získá ucelenější dojem o životě a díle. TM byl dobrovolným putsiderem českého uměleckého prostředí. Krásně o něm v dokumentu mluví i jeho žena. Dva roky si spolu vykali a po dalších třech spolu začali „něco mít“. Obrazy umělce Měšťánka se mi líbily tak moc, že bych si přála nějaký vlastnit.
Třetí velkou výstavou je Bolest těch druhých, na kterou budu muset přijít ještě jednou, protože zbytek rodiny už na mě hladově čekal. Opět tam jsou simulační instalace, takže máte možnost na sebe nechat válku působit. Doporučuji číst i popisky u jednotlivých částí či autorů, je to silné. A bolestivé. Žijeme si v přepychu, když se na válku chodíme jen dívat do galerie.
Pokud s vámi nějaký z mých příspěvků souzní, budu ráda, když mi necháte komentář. Ale klidně můžete napsat, ať s tím jdu do háje.