Víkend v běhu

Naše víkendy jsou běh přes překážky. 

Tentokrát v pátek k našim do Liberce, přijíždíme až za tmy. Ráno vstáváme a jdeme na zahradu dočesat jablka. Už jen šedesát kilo. Gia je jak v Jiříkově vidění, poprvé na návštěvě u našich. Riskneme to a necháme ji na zahradě bez vodítka. Sedí na kraji trávníku, těsně pod úrovní plotu, stačil by skok a je na ulici. Ale poslušně vrtí ocasem a dívá se na lidi a pejsky. Před polednem jedeme dvacet km do moštárny. Fronta. Tak radši dalších 20 přes hranice do Německa nakoupit si jídlo. Zpátky do moštárny. Zase plno. Rozhodneme se, že moštovat teda nebudeme a dáme jablka jen vypálit. Nemáme čas čekat. Hotovi jsme hned, pálenka bude po Vánocích. Zpátky k našim domů. 

Rychle s Giou na procházku do lesa, ta se zvrhne ve sběr hub. Takže se brzy vracíme, máme plný kapsy, spoustu hub necháváme pro jiné houbaře. Pospícháme. Musíme pro babičku, která s námi jede k nám. U našich ještě chlebíčky a kafe. Pak k babičce (90). Ta zapomněla, že někam jede a není připravená. Bohužel alzheimer pokračuje velmi rychle. Ivan ji balí. Volá mi pán na inzerát, který vydražil kolo, co nám stálo ve venkovní skříni. Přijede ještě dnes. Stmívá se. Cesta s Giou v autě je menší horor, stejně jako včera. Auta pro ni znamenají stres, asi ji vezli, jen když ji odchytili na ulici a někam ji zavřeli. Poslední zážitek má, když jela z Bosny do Prahy tisíc km zavřená v kleci. Nechápu, jak to mohla přežít. Celou cestu v kufru auta totiž stojí a dýchá jako před infarktem. Ale úkol je jasný: Potřebujeme ji naučit s námi cestovat. 

Přijíždíme domů. Vybalujeme sto tašek. Přijíždí pán na inzerát, kolo prodáno. Pak nám veze Kryštof Tobíse, který je nemocný. Hlídáme. Zatápíme v krbu. Otevírám notebook, potřebuju dopsat díl. Zbývá mi asi 6 scén. Gia přichází ze zahrady a šíleně páchne. Vyválela se v nějaké mršině. Oba se s Ivanem svlíkáme a táhneme ji do sprchy. Ještě se nám totiž nepovedlo ji za 5 měsíců, co je u nás, vykoupat. Bojí se (kromě jiného) i vody. Tak ji jen vyčesáváme. Zřejmě nám už ale víc důvěřuje, nechá se se mnou zavřít do sprchového koutu. Hurá. Konečně máme vykoupanýho psa. 

Koukáme na šipky, já u toho píšu, večeřím, odpovídám na zprávy a peru. Babička si nechala doma nabíječku na mobil. Nemáme už další. Každých deset minut se nás ptá, jestli náhodou nemáme náhradní. Dá nám práci dokola vřele odpovídat. Tobís se budí, má příšernej kašel. Zítra asi na houby nepůjde. Píšu, píšu, píšu. Peter Wright, můj miláček, prohrál v semifinále World Grand Prix Darts. Je skoro jedna, dvě scény mi ještě chybí. Musím je nechat na ráno.

6 názorů na “Víkend v běhu”

  1. Já tě obdivuju. S babičkou i Tobišem. Jak u toho můžeš pracovat. Já mám teď období, kdy se o nikoho nemusím starat a sobecky doufám, že tohle období bude dlouhé.

  2. Jej Lucie, klobouk dolů. Pevné nervy přeji.

    Máme to podobně s naší fenkou Eliškou, kterou jsme si vzali zuboženou ve třech letech. Do sprchového koutu s ní lezu v kalhotkách, děcka si vezmou plavky a společně ji vždycky musíme přeprat a umýt. Stříhání drápů ale například nehrozí:(.

  3. Je to mazec. Určitě v tom má hrozně pozitivní roli ten váš dům, to místo když ne zrovna teď místo klidu, tak nějaké jistoty, osobní estetičnosti, radosti. Aspoň si to tak představuju.

  4. Luci, ta přeprava autem bez stresu jde hezky naučit, jen je potřeba tomu věnovat čas a trénovat po mini krůčcích a hodně při tom odměňovat. Nejprve se řeší třeba jen nastoupení do auta a ihned se pes zase pouští ven. Dá se to skvěle trénovat pomocí tzv. pozitivního podmiňování neboli tréninku po dobrém. Specializuje se na to dnes již mnoho trenéru. Dá se tímto způsobem trénovat například i ošetření na veterině (psi si pak nechají zcela dobrovolně píchnout injekci, odebrat krev. atd.), je to opravdu zajímavé. Ohledně případného tréninku doporučuji kontaktovat např. trenérku Radechu Spudilovou nebo trenéra Jakuba Slavíka (dogpower.cz), oba Praha.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *