Opět jsem si přes aukro nahrabala pár časopisů o designu, něco jsem si přivezla i z Madridu. Nevím, jak vy, ale pro mě je pořád největším zážitkem tištěný časopis, kterým můžu fyzicky listovat a vzít si ho do vany nebo do peřin. Úplně stejně to mám s knihami. O čtečce jsem zatím ani neuvažovala. Potřebuju se prostě dotýkat.
Když si prohlížím domy a byty, vždycky mě nejvíc zajímá kuchyň. Spolu s jídelním stolem je srdcem prostoru a dá se z ní vyčíst, kdo tam asi žije. V bytech a domech, které jsme postupně opustili, jsme vždycky měli kuchyň složenou – z různých skříněk, starých kredencí, polic – něco jsme si vždycky vzali s sebou na další adresu, něco jsme nechali těm, co přišli po nás. Do nového domu, kde teď bydlíme už několik let, jsem si poprvé v životě pořídila linku na míru, novou. Po patnácti letech manželství jsem na ni poprvé měla peníze. Příště už to neudělám. Stejně pořád koukám po těch starých kusech, které bych k sobě nějak přiřadila, kus nový, kus rezavý … ačkoli už víc vaří můj muž než já, stejně se v tom prostoru potřebuju cítím svobodně. To s linkou z IKEA nejde. Ale vám to třeba jde, to jen já jsem taková kramářka.
Pořád se mi líbí i stejné domy. Tento je velmi podobný našemu.
Včetně těch kvetoucích tráv.
Loft svobody.
Takhle bych taky klidně mohla bydlet a ještě bych chtěla být tou volnomyšlenkářskou paní designérkou.
Ostatně – vlasy máme dost podobné.
