Je neděle, Pražáci a jiní -áci odjíždějí z chalup domů (tenhle víkend tu byli max 3), já zůstávám psát. To je nádhernej pocit. Ticho, bílo, nikde nikdo. Samota. Moje terapie. Účinná víc než cokoli jiného.
Pátek třináctého nezklamal, protože cestou sem mi zkolabovalo auto. Musela jsem ho nechat v servisu v Brandejse a sem mě komplikovaně s taškami, notebookem a psem dopravil Ivan. Takže jsme přijeli až večer do čtyř stupňů Celsia. To pak nezbývá než tančit a pít grog. V noci mě budily myši, rejdily v ložnici.
Jdu dopisovat 8. díl Ententýků, prožívám nirvánu. A trochu se za to stydím, protože doma bude mít Ivan hroznou honičku se Stelou. Nesmím na to myslet. Nebo si to neužiju a nic nenapíšu.