O jednoho čtenáře míň

Dnes jsem odevzdala II. verzi scénáře filmu. To znamená, že moje obrazotvornost je na bodu nula. Nemůžu číst, protože nevnímám cizí příběhy. Ideální je mechanická práce. Takže jsem dnes protřídila skříně, vyklidila Kryštofovu, kde mimo jiné zůstalo zaprášené sako z maturity a učebnice účetnictví (13 let staré). Pak přišla na řadu skříň s ložním prádlem s historickými kousky kdysi bavlněného a jiného povlečení. Suma sumárum: 6 x 80l pytel. Vyvezeno do tříděného odpadu. A ta úleva!

V pátek doma pedikúra, to už nešlo vydržet. Pro mě je pedikúra jako čištění zubů a zkuste si pár měsíců nečistit zuby. A na někoho dejchnout. Naštěstí pedikérky, kadeřnice, kosmetičky a masérky nechtějí umřít hlady z kompenzačních náhrad, a tak jezdí do domácností. Jen mě to utvrzuje v tom, že my, Češi, si vždycky umíme pomoct. Na nesmyslný zákazy jsme zvyklí, dokážeme obejít cokoli. Přitom by to tak být nemuselo, kdyby nám stát víc věřil. Lidi se vracejí nadšení ze zahraničí, kde můžou jít do kavárny nebo k holiči – s rouškou. A všichni ji automaticky nosí všude. Protože chápou, proč je to důležitý. U nás je rouška symbolem nesvobody. Protože nás v ní uvěznili.

V sobotu konečně farmářské trhy, nicméně tulipány jsem si koupila v penny, protože stály v kyblíku bez vody. Chtěla jsem na to upozornit nějakou prodavačku, ale když jsem viděla, jak jsou strhané, přišlo mi nemístné upřednostnit kytku nad člověkem. Doma chytly druhý dech (ty tulipány).

Zítra pohřeb kamaráda. Byl jedním z mála mužů, kteří četli pravidelně můj blog. Aby prý byl v ženským obraze.

Ach jo. Zase o jednoho skvělýho chlapa míň.  Smutno.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.