autor obrazu Dorota Sadovská
Aby člověk mohl psát, musí nejprve v sobě objevit TOUHU.
TOUHU PSÁT.
Samozřejmě to jde i bez ní, ale potom mi uniká smysl PROČ psát.
Pokud nejste spisovatelský rutinér, který bere příběh jako prostředek k obživě, musíte v sobě mít určité pnutí.
Takové, které ve vás jednoho dne probudí myšlenku napsat knihu.
Snažíte se ji zahnat do kouta, vymazat, přesvědčit ji, že přece vy NIKDY V ŽIVOTĚ nic napsat nemůžete, protože to neumíte.
Chvíli se vám to daří, ale s čím dál kratším intervalem je tady myšlenka napsat knihu zase. Nejdřív jen zlehka klepe, později do vás vtrhne takovou silou, že se před ní nemáte kam schovat. A nejvíc vás začne obtěžovat ve zcela nevhodných situacích.
Spisovatelé rádi vyprávějí, kolikrát museli utnout milostný akt a jít si něco zapsat.
Pro ně je NÁPAD cennější než SEX.
Ať už to je či není pravda, na čtenáře to rozhodně působí velmi přitažlivě. Ještě kdyby tak umělec v knize označil, na které straně se ten nápad rozehrává. To by si knihu ještě víc užil. Múzy spisovatelů ale vědí své.
Nápad taky může být jen záminka k zakrytí selhání. Ale to už jsme v úplně jiném příběhu.
Mnoho spisovatelů se stalo spisovateli omylem.
Napsali první příběh a hned se z něj stal bestseller.
Třeba původně chtěli pokračovat v úplně jiné kariéře, ale tenhle úspěch je nasměroval ke psaní. Možná v sobě nosili velké téma a podařilo se jim ho překlopit na papír.
Nebo si díky psaní tweetů a postů na internetu vybrousili jedinečný styl, kterým můžou popsat cokoli a čtenář se může utlouct, aby si to přečetl.
Nebo prostě měli talent a zjistili to až ve chvíli, kdy vydali knihu.