PSANÍ JAKO VÁŠEŇ

PŘÍBĚHY

Vidím je všude. Stačí jet tramvají, rozhlédnout   se po lidech, a okamžitě jim vymýšlím příběh. Jenže napsat ho vyžaduje spoustu přemýšlení, času a prosezených hodin u počítače.

Místo sezení si můžete lehnout, ale z vlastní zkušenosti vím, že většinou vám doma nikdo neuvěří, že doopravdy pracujete. Přitom tahle fáze je stejně důležitá jako samotné psaní. Já osobně ji miluju.

Než jsem se odhodlala zkusit přijímačky, měla jsem za sebou kariéru vychovatelky, garderobiérky v divadle, počítala jsem šroubky  ve skladu a týden jsem byla mzdová účetní a loutkoherečka (ne současně).

Na mateřské jsem začala podnikat, otevřela jsem si videopůjčovnu. Asi už jen málo z vás ví, co to bylo.  Jenže já jsem chtěla víc a nebyla jsem úplně šťastná.

VÍŘIVKA

Svoji první knihu jsem napsala ve 49 letech, vyšla o rok později v dubnu 2019.

Víc, než deset let jsem nosila příběh v hlavě, myslela jsem, že napíšu scénář a bude z něj televizní film. Jenže přesvědčit producenty a televizi, aby zainvestovali miliony do křehkého příběhu, který se dotýká i domácího násilí, bylo nad mé síly. Proto jsem zkusila příběh sepsat jako prózu.

Oslovila jsem nakladatelství Motto (Albatros Media Group), které mi knihu vydalo a dalo mi smlouvu na další.

HOUPAČKY

vyšly v lednu 2021 opět v nakladatelství Motto (Albatros Media Group). Ty už jsem psala jako prózu, i když podle ohlasů čtenářů v nich hodně z nich vidí film. Psaní scénářů se propisuje i do mých knih.

Podtitul Houpaček zní Tajný život seniorů.

Vypráví o velkém přátelství dvou žen, které sjíždějí erotickou seznamku a pěstují marihuanu. A taky se na kole vydají na 148 km dlouhou cestu za milencem jedné z nich.