Včera v poledne jsem zaklapla notebook, protože jsem cítila, že mám obrovský kulturní absťák. Všechny výlety, hospody, kultůry a jiné radovánky se v posledních týdnech odehrávaly beze mě. Já jsem buď psala nebo spala.
Takže jsme vyrazili na Kampu, kde se konal streetový art festival a do Sovových mlýnů na výstavu Lidská důstojnost Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. To jsem přesně potřebovala. Kdo by čekal signifikantní nahnuté sochy se zlatými vlasy pana Zoubka, ten se nedočká. Koncepce této výstavy je úplně jiná, řekla bych manželství – rodina – tvorba. Nesmělo se tu fotit, pouze textový materiál. Strašně bych si přála mít rodinný deník, ze kterého citovaly úryvky – myšlenky Evy, to mě vždycky hodně zajímá. Ale tenhle materiál nikdy nevyšel. Škoda.
V druhém patře je ještě výstava Dům a socha Barbory Blahutové. Tam se fotit může.
„Budu tvořit, dokud to půjde,“ říká výtvarnice klidně, ale pevně. „Prstům odchází cit, a tak si pomáhám třeba pinzetou nebo poprosím o pomoc Františka. Zrovna teď je období, kdy usychá jeden druh trávy a má strukturu dlouhých tenounkých čar, jako když se kreslí tužkou. Chystám se, že z této trávy budu skládat obraz figur.“
