Řeknu vám, jak začínám já: nenápadně.
Není to tak, že si sednu ke stolu a rovnou ze sebe sypu ty nejlepší věty a dialogy. Vůbec ne. Každému psaní předchází dlouhé období přemýšlení, promýšlení a taky pochybování:
MÁM TÉMA?
MÁM POSTAVY?
BUDE MĚ BAVIT TRÁVIT S NIMI SPOUSTU ČASU?
CO KDYBYCH MÍSTO PSANÍ DĚLALA ÚPLNĚ NĚCO JINÉHO, TŘEBA HÁČKOVALA?
Tahle fáze, která se odehrává zatím pouze v hlavě, může trvat poměrně dlouho, u někoho nekonečně dlouho. Tak dlouho, až nic nenapíše. Nezačne totiž psát vůbec. Ani to nezkusí. A to je škoda.
POKUD TO SE PSANÍM MYSLÍTE VÁŽNĚ
A CHCETE SKUTEČNĚ ZAČÍT,
MÁTE PRÁVĚ PRVNÍ VELKOU PŘEKÁŽKU ZA SEBOU.
Jenom pozor na jedno zrádné slovo, kterým je
AŽ.
Až bude víkend, až vyžehlím, až se podívám, co je novýho na instagramu, až nebudu tak unavenej, až na jaře, až … (dosaďte si sami).
AŽ
všichni dobře známe a všichni s ním bojujeme. Z vlastní praxe vím, že neexistuje ideální čas na psaní, protože nikdy včas nepoznáme, že ten správný okamžik je právě teď. A netýká se to jen psaní. Odsouvat se dá úplně všechno.