Dnes parádní den. Jsem sama doma. Asi celej den nevylezu z pyžama. Mám spoustu nápadů, co dělat: dívat se na filmy, číst si, poslouchat podcasty, taky můžu nedělat nic a jen si přemýšlet. Mnoho žen má prý při nicnedělání pocity viny. Že neuklízejí. Nevaří. Nevydělávají.
Přitom tenhle čas je vyloženě rozvojovej. Člověk si v sobě leccos rovná a plánuje. Nebo se ohlíží. Prostě duševní hygiena. Taky ji někdy zvládám s hadrem v ruce, ale když nemusím, rozhodně nemám výčitky.
V úterý vyšla kniha. Mám z ní radost. Takovou tichou. Pořád na svý postavy myslím. Ještě s nima bydlím. Sice už jsem stvořila pro další projekt nové, ale tyhle dvě baby mě asi dlouho neopustí. Je to hezký. Žijou to, co jsem jim vymyslela. Někdy mám pocit, že se mnou sedí u stolu, koukají se na mě a ptají se, co bude dál? Jsou trochu nervózní, bojí se, že jim řeknu, že už nic nebude. Skončily. Úplně se mi s nimi loučit nechce, mám je ráda. Kdyby se kniha četla, mám vymyšlenej děj ještě pro jeden díl. Já zkrátka žiju seriálově. Ty kusovky mi moc nejdou. Holky, vydržte.
Dnes donesu jeden výtisk svojí sousedce, která mě k Houpačkám inspirovala. Vůbec to netuší. Ani neví, že jsem něco dalšího napsala. Těším se na její reakci.
Mějte se krásně, podporujte české autory a malá česká knihkupectví ve svých městech. Ať nevymřeme ♥