Ještě v neděli večer jsem si myslela, že prožiju krásný stereotypní psací týden doma. V noci začala Stela kašlat. Pondělní ráno jsme zahájily v čekárně dětské lékařky. Ale svitla naděje: Stela bude celý týden nemocná, pojedeme spolu na chalupu a budu psát tam! Odpoledne jsem navštívila na neurologické JIP v Plzni bratrance, který je ve velmi vážném stavu a já ho mám tak ráda! Cestou domů v autě dlouhá debata o smyslu života a řev Stely, že chce zastavit u McDonalda, protože doma už zase nemáme žádný jídlo! Večer volá šéfová, že chce se mnou mluvit mezi čtyřma očima. Pak uléhá Ivan, který si hlídáním tří malých dětí (1,5 a 9 let) zablokoval záda (chtěl jim v hospodě vyndat z mražáku nanuky – to byl poslední jeho předklon). Úterý ráno všichni spí, já odbíhám na před tratí/za tratí (angličtina), pak odvoz Ivana do nemocnice na kapačky, kde ho nevezmou, chtějí papír od obvoďačky. Přejezd k obvoďačce, ta mu píchne nějakou injekci sama, ale pro změnu napíše recept na špatné léky, což zjišťuje lékárnice a volá jí. Já pak zubař a dvě bílé plomby. Pošťačka mi přináší balíček od mojí milé kolegyně a já tonu blahem, že mi někdo starosvětským poštovním způsobem posílá krásně zabalený dárek. Dvě starožitné ozdoby na stromeček do mé sbírky! Čím to, že největší radost ženě udělá vždycky jiná žena?
Magdaléno, díky!