Před pár dny jsem začala psát novou knihu, nový příběh.
Ta první sice ještě není venku, ale potřeba věnovat se příběhu, který mám v hlavě, je obrovská.
Když jedu vlakem, nejsem to já, když jdu se psem ven, když vařím, uklízím, usínám … jsem Petra, moje nová hlavní hrdinka.
Psát knihu je nesmírná svoboda. Se scénáři se to nedá vůbec srovnat, zejména když píšu pro televizi. Nejhůř pro komerční. Tam je člověk jen nájemním dělníkem bez hlasovacího práva. S poslední napsanou větou končí i jeho existence. Čerstvě ověřeno.
Konečně jsem přišla na chuť literárnímu psaní, ta svoboda mě skoro omráčila. Samozřejmě to nic nevypovídá o tom, jestli se kniha bude číst nebo ne. Teď sobecky mluvím jen o sobě, o svých pocitech. Mám před sebou otevřený prostor, zelenou louku a jen na mně záleží, co na ní postavím.
Zatím se hlavně kochám těmi výhledy.
(Ne, básník ze mě opravdu nikdy nebude.)
Jedna odpověď
…taky miluju horizonty, ve všem…ať se psaní daří, těším se i na tu první knihu jarka