Dnes oslava Tobiase. V úterý mu bude 1 rok. Narodil se loni v Sydney, byly zrovna hrozný vedra, a já si myslela, že ho uvidím jednou za rok nebo dva. Čáry, máry, fuk – a vidím ho skoro denně. Jeho rodiče by sice byli radši, kdyby žádný čáry máry nebyly, ale to by s lumpem žili …
Myslím, že mít mladou, veselou a obětavou babičku na volné noze, je pro rodinu požehnáním. Taková babička totiž může skoro kdykoli hlídat. Někdy je dokonce tak drzá, že si dovolí na pracovní poradě říct, že než poslouchat takový kecy, to je mnohem smysluplnější hlídat vnuka. A jde pryč. Má samozřejmě po kšeftu. Protože ne všichni si …
Hlídám, aneb kapitola z rodinného života Pokračovat ve čtení »
Včera jsme se jeli podívat do Prahy, chtěli jsme si užít vánoční atmosféru. Obyčejně jezdíme vlakem, ale protože mě bolela moje chronická dutina, nakonec jsme vzali auto. Nebylo kde zaparkovat. Jako vůbec. Takže jsme nakonec ani nevystoupili a jeli zpátky domů. Cestou nás ovšem Stela přemluvila, ať se stavíme v OC Chodov. Největší chyba! Už …
První prosinec. To zní krásně. Ode dneška dny poletí jako bláznivé. To mám vyzkoušeno. Pár nových ozdob. Konečně jsem sehnala 2 knížky, které jsou zčásti o historických ozdobách. Jsou v němčině, ale moje školní der die das na tohle čtení naštěstí stačí. Jsou tu i staré prodejní letáky, a hlavně u ozdob je doba vzniku. Ještě pořád …
Babičky, děda a celá velká rodina mě hubují, že jsem samá výstava a film, ale kde jsou fotky Tobíse? Tak jich pár přikládám. Je to jedlík, křikloun, hyperaktivista, pohodář, roztomilouš a nespavec k pohledání. A není nikomu podobnej. Ale nám to neva, máme ho rádi i tak. Celý září jsme zase všichni pohromadě u nás, …
Včera večer jsme se s Monikou rozhodly, že dnes v bytě obložíme prostor nad linkou. Obkladač nemá čas a kamarád, co nám tam dělá skoro všechno, nemá do kachliček chuť. Našla jsem krabici, kde jsem měla nějakou mozaiku a pár nesouvisejících kusů kachlí z keramické dílny v Portugalsku. Zkusmo jsme si složily kus mozaiky a usoudily …
Být miminem ve velké rodině je prima, pořád jsou nějaké ruce, které si ho chtějí pochovat a oči, které jsou na šťopkách. Tobís je zlatej, všechno ho zajímá, hodně se směje, akorát málo spí. Jedinej, kdo má jetlag jsem ale já, ačkoli k němu nemám důvod. Ve dne se mi chce spát a v noci …
Spí. Všichni tři. Celej jejich život přiletěl ve třech kufrech. Zvláštní je to. Pro nás. Pro ně. Každej novej den teď bude jinej. Těším se! To prostěradlo je ještě po mně!
Už jsou ve vzduchu. Postýlka postavená, povlečení v sušičce, vepřový v troubě, zelí a knedlíky až zítra. Nestihla jsem sice úplně všechno, moje pracovna se bude dodělávat postupně, ale mám kde psát – a to je hlavní. Psi jsou náhlými přesuny zaskočeni, nechápou, co se děje a proč nemůžou spát tam, kde doteď. A co …
Myslela jsem, jak jsem na to vyzrála, ale ne. Mám hroznej jetlag. Všichni ho máme. Všechno dělám nějak napůl, nespím, když bych měla spát, a naopak. Divná únava. Snad se to brzy srovná. Stesk po Tobísovi velikej, jsou to úplně nový a zvláštní pocity, to babičkovství. Mnohem lepší než být matkou, řekla bych. Teď totiž …